Kostel byl jednoduchou barokní stavbou s obdélnou lodí a mírně odsazeným pravoúhlým presbytářem. Stěny lodi byly členěny tenkými štukovými rámy a osvětleny dvěma páry obdélných, segmentově zaklenutých oken. Stejná okna se nacházela i v severní a jižní stěně chóru. Uprostřed jižní stěny se nacházel pravoúhlý vstupní portál s dvěma podélnými okny po stranách. K presbytáři byla na jižní straně připojena sakristie s malým sanktusníkem. V západním průčelí stála hranolová věž, zastřešená nízkou helmicí a lucernou. Interiér lodi byl plochostropý, chór zaklenut plackou. V západní části byla vestavěna dřevěná dvoupatrová trojramenná kruchta. Vybavení interiéru pocházelo z 2. poloviny 18. století. K nejcennějším prvkům patřil hlavní oltář z roku 1787, kazatelna od mnichovohradišťského řezbáře Jana Hájka a pozdně gotická křtitelnice z 15. století, zdobená obloučkovým vlysem.

Po roce 1948 byl kostel používán jako sklad JZD. V 70. letech 20. století byl již kostel poničený a bez vybavení; vitrážová okna byla zničena a cenné zařízení bylo s výjimkou kazatelny rozkradeno. Zdivo kostela bylo zbořeno v roce 1976 pomocí traktorů poté, co se mu propadly střecha a krovy, i když obvodové zdivo a klenby zůstaly v pořádku.

Dne 13.5.1326 je prvně zmíněn kostel (pravděpodobně dřevěný, jeho vzhled není znám), obec a farář jménem Theodoricus. V 15. století vznikla pískovcová křtitelnice. Zachovala se dodnes jako jediná součást nejstaršího kostela. Je vystavena v Bráně Trojzemí v Hrádku nad Nisou. Okolo roku 1620 byl kostel zničen vlivem třicetileté války, rovněž celá vesnice byla vylidněna. Po roce 1624 byla opětovně osídlena, pravděpodobně byl postaven provizorní kostel až do výstavby nového kostela, farnost byla přifařena ke Chrastavě. Roku 1624 evangelický farář Abrode emigroval do sousední protestantské obce Sommerau (Bialopole) v Sasku a údajně s sebou vzal matriky. Nadále prý tajně provozoval duchovní službu Václavickým obyvatelům. V témže roce (1624) se ujal úřadu katolický farář Nierig. V roce 1651 pokračuje emigrace protestantských obyvatel. Roku 1699 byl vystavěn nový kostel se sanktusovou věžičkou, tento se pravděpodobně později stal presbytářem. Roku 1704 dědicové Christopha Pfeiffera z Chrastavy věnovali hlavní oltář do nového kostela, roku 1731 jsou prvně zmíněny varhany jakožto dar od Georga Thiela z Václavic. Roku 1775 byl v Praze odlit malý zvon pro tento kostel. V roce 1782 je kostel zmiňován jako zchátralý. V letech 1787 - 1788 kostel získal přestavbou poslední vnější podobu; byl rozšířen o 3 metry, navýšen o 1,65 metru, byla odstraněna sanktusová věž a na západní straně kostela byla vystavěna nová věž. Roku 1787 byl instalován nový hlavní oltář, který postavil Johann Hajek z Mnichova Hradiště (100 zlatých) a Ignatz Breuer z Liberce (65 zlatých). Roku 1831 obnovil varhany stavitel varhan Michael Nase ze Zákup. V roce 1854 byla nad kruchtu vestavěna druhá galerie. V roce 1863 sourozenci Thiele věnovali do kostela skleněný lustr. V letech 1871 a 1876 proběhla obnova střešní krytiny kostela; šindele byly nahrazeny břidlicí. V letech 1884 a 1885 byly pro kostel pořízeny tři zvony ze slévárny Petera Hilzera z Vídeňského Nového Města a kostel byl vymalován barevnými ornamenty malířem Otto Dresenem z Liberce. Roku 1891 daroval farář Heinrich Sommer kostelu nové varhany s 12 rejstříky. Za 1. světové války byly zvony zrekvírovány pro válečné účely, v kostele zůstal kvůli historické hodnotě pouze nejstarší zvon. Roku 1924 byly pořízeny tři nové zvony jako náhrada za zvony zrekvírované ve válce.

Dne 24.9.1924 proběhla instalace a posvěcení nových zvonů, prvně se zvonilo večer v 18 hodin. V roce 1933 byla opravena kostelní věž, střecha věže byla pokryta měděným plechem, byl instalován nový věžní kříž. Za 2. světové války byly zrekvírovány všechny zvony, včetně nejstaršího pod památkovou ochranou.

Po odsunu německých antifašistů v říjnu 1946 kostel postupně chátral, jeho historie končí demolicí v roce 1976.

V roce 2018 byl na místě, kde kostel stál, proveden archeologem Petrem Brestovanským ze Severočeského muzea v Liberci archeologický průzkum, který odhalil nejen základy posledního kostela s částí zachovalé vnitřní dlažby a odvodňovacího žlabu, ale i základy předchozího (původního) kostela, který zde stál před rokem 1699. Základy byly následně zakonzervovány a ponechány odkryté. V roce 2019 bylo kolem základů kostela instalováno 14 novodobých pískovcových reliéfů, které nechal vyhotovit a umístit v roce 2015 kolem hradu Grabštejn operní pěvec Luděk Vele (bývalý sólista Národního divadla v Praze), ale které musel na základě nařízení orgánů památkové péče zase odstranit. Před pár lety byla opravena celá ohradní zeď kolem kostela a hřbitova a momentálně se také opravuje budova bývalé márnice (hřbitovní kaplička).

Další informace o kostelu

Římskokatolický kostel svatého Jakuba apoštola ve Václavicích (dnes část Hrádku na Nisou) v okrese Liberec stával na hezkém místě nad silnicí, viditelný již na dálku, a tvořil tak přirozenou dominantu obce. Po II. světové válce nebyl moc využíván ani opravován, až zchátral natolik, že byl roku 1976 rozbořen.

Václavický kostel svatého Jakuba apoštola je znám již roku 1326. Ve 14. století platili zdejší obyvatelé papežský desátek ve výši 6 grošů. Starý václavický kostel byl v nejstarších dobách s největší pravděpodobností dřevěný, z hrubých osekaných trámů, léty rozpraskaných a vyschlých, vypadal asi jako větší stodola. Později byl zvětšován a zvelebován. Byl nejdůležitější stavbou ve vsi, jelikož se tu prováděly křty, svatby, pohřby a bohoslužby.

Za třicetileté války byla obec hodně poničená a kostel prý byl zcela zničen. Později byla na místě zničeného kostela postavena nouzová stavba.

Až roku 1787 začala stavba nového kostela. Ten však po druhé světové válce zchátral a byl zbořen, takže se dochoval již pouze na fotografiích a obrazech. Na místě kde václavický kostel stával, jsou odkryté základy kostela. Téměř vše z kostela bylo odvezeno, zničeno nebo ukradeno.

Popis kostela

Kostel měl břidlicovou střechu, fasáda kostela byla zdobena římsami a pruhy v omítce, okna byla barevná, složená z tisíců sklíček v olovu. Věž byla mohutná, zakončená lucernou se zvonem a korouhvičkou pocházející ze starého kostela.

Vnitřek kostela byl bohatě vyzdoben. Nejstarší součástí vybavení kostela byla kamenná křtitelnice ve tvaru vejce, pocházející z 15. století. Křtitelnice z kostela která sloužila jako květináč je nyní umístěna v městském muzeu v Hrádku nad Nisou. Zvláště působivý byl hlavní oltář z počátku 18. století, vyhotovený znamenitým mnichovohradišťským řezbářem Janem Hájkem. Kazatelna z osmdesátých let 18. století byla též mistrným dílem řezbáře Hájka. Zdobil ji obraz Krista a svaté Trojice. V popředí bylo umístěno několik soch, mezi nimiž se zvláště vyjímaly postavy sv. Petra a Pavla. Oltářní obraz znázorňoval svatého Jakuba, jemuž byl kostel zasvěcen. Postranní oltář byl zasvěcen svatému Janu z Nepomuku, patronu české země a též českých Němců. Mezi cennější výzdobu patřil malý obraz Bolestiplné Matky Boží z 18. století a dále pak obraz významného libereckého výtvarníka Jakoba Ginzela z roku 1835, nazvaný Ecce Homo.

Nejstarší varhany zakoupil kostelu významný občan Josef Thiel roku 1731. Do nového svatostánku byly přemístěny, ale roku 1831 je nahradil nástroj nový, pocházející z dílny libereckého varhanáře Richtera.

Hlavní loď osvětloval obrovský křišťálový lustr z roku 1863, vyrobený ve známé lustrařské dílně v Práchni u Kamenického Šenova. Kuriozitou byl však druhý lustr, vyrobený na počátku 19. století ze dřeva v podobě obřího květu.

V dobách komunistického režimu

Po roce 1948 používán jako sklad JZD. V 70. letech 20. století byl již kostel poničený a bez vybavení. Zbořen poté, co se mu propadly střecha a krovy, i když obvodové zdivo a klenby zůstaly v pořádku (zdivo strženo pomocí traktorů). Stál na hřbitově; nyní je dané místo na hřbitově rekultivováno na louku s odkrytými základy kostela.